Stačí do vyhledávače zadat „jednou jsi dole, jednou nahoře“ a po kliknutí se dozvíte, že u táborových ohňů se nejdřív zpívá „proč se mi o tom jen zdá, o tom jen zdá, že v mém životě vyšla má tak šťastná a krásná hvězda, proč že se mi každou noc o tom jen zdá, že ta hvězda mi dá to štěstí, o němž se mi ve dne nezdá, zdání klame, mimoto každý sen, který v noci míváme, zažene příští den“ a až poté pánové Werich a Voskovec přicházejí s refrénem, kde se zpívá, že život je jen náhoda a jednou jsi dole a jednou nahoře.
Včera jsem byl na turnaji. Někde se hrál fotbal, jinde kopaná. Pravidla to má stejná, jen to druhé jinak vypadá. Fotbal je radostná podívaná a kopaná je řež až holomajzna, což neznamená, že se za to nemohou dávat medaile. Některé týmy zvládly obojí a jiné nezvládly ani to ani ono.
Včera jsem poslouchal jednoho, kterého jste vídali, když jste se do Barcelony přijeli poučit, jak dělat fotbal. Mluvil o vás. Neříkal, že jste do Barcelony přijeli zbytečně. Je to hezké město. Jen říkal, že jste si zbytečně do notýsků zapisovali všechna ta cvičení, co jste v La Mesii viděli. S hráči, kteří u vás běhají po dvoře, vám jsou k ničemu.
Už se mi to stalo zase. Sen to nebyl. Při těch se obvykle spí. S realitou to rovněž nemělo nic společného. Ještě by to mohly být sluchové halucinace. A vlastně nejen sluchové. Vždyť jsem ho i viděl. Stál tam před námi a vypadal jako normální člověk. Vyprávěl nám o tom, jak se nestal fotbalistou.
Vy máte vůli, já mám ledničku. Tu máte taky, ale k tomu máte tu vůli. Já prostě jdu, otevřu a nemám zábrany. Co také jiného s načatým večerem. Sním, co najdu, vypiju, co teče. A přitom by stačilo tak málo a nemyslím tím tu vaši vůli.
