V basketbalovém zápase jedna trefená obroučka nic neznamená. Oba týmy budou mít ještě desítky dalších pokusů k nápravě. Patrně nikoho nepřekvapí, že úspěšnějšími týmy budou ty, kterým se to podaří častěji. Proč se jim to podaří častěji? Protože mají lepší hráče, protože mají lepší organizaci a kombinací obojího.
Ve fotbale můžete mít lepší hráče, lepší organizaci hry, ale protože se hraje na několik málo gólů, do hry vstupuje faktor, kterému tady u nás v kotlině říkáme „muška jenom zlatá“.
Štěstí sice přeje připraveným, ale nepřipravení by se na Mistrovství světa těžko dostali, a proto souboje dvou podobně kvalitních a podobně připravených mnohdy vyhraje ten šťastnější.
S tím pochopitelně nebude souhlasit mnohý z fotbalových teoretiků. Nechme je u toho. Tady u nás si myslíme, že štěstí a osud mají mnoho podob. Jednou rozhodčí špatně zvedne, anebo nezvedne praporek, jindy se to odrazí o kousek jinak, než potřebujete, potom kanonýrovi Javůrkovi zvlhne prach, někomu zemře bratr, jiný uklouzne, další se poprvé v životě trefí levou nohou a takto bychom mohli pokračovat do nekonečna.
Co s tím? Snadná rada. Být dobře připraven, a když to nevyjde, tak se z toho nepodělat. Vždyť to je jenom fotbal. A když nejde o fotbal, nejde o nic.