Po dvaceti minutách se musíte sehnout a najít oči v hromadě skořápek od slunečnice. Vypadly vám z důlků. Takový se tady hraje fotbal. Štěstí, že máte dvoje, protože o den později, ve stejném státě, ve stejné lize, se vám stane to samé. Takový se tady hraje fotbal.
První den to bylo jako Alenka v Jiříkově vidění. Tempo, náboj a krásní hráči. Až vás napadá, proč německé kluby sledují hráče u nás v kotlině, když o pár kopců dál je fotbalistů, jako hub po dešti.
Druhý den to bylo jako Neználek ve Slunečním městě. Přebor domova důchodců v šachu, dámě a chůzi do schodů by přinesl více vzrušení. Pořadatelé museli mít dlouhé tyče a těmi šťouchat do diváků, kterým klesla brada, a hlasitým spánkem rušili seanci náměsíčných na zelené louce.
Nakonec to je podobné jako u nás v kotlině. Někdy to jde a jindy se u toho jenom chodí. Jistý rozdíl může být v tom, že tady ti, když se rozeběhnou, tak běží a většině z nich ani nepřekáží to neposedné kulaté dole.