Pán v televizi říká, že nesledujeme nic světoborného. Pětačtyřicet minut sedím na koberci před televizí a slintám jako Pavlovův pes. Fotbal jako řemen.
Srbové jsou poskládaní v bloku na vlastní polovině. Portugalci drží míč a hledají kudy se dostat za obranu. Stejně hráli Srbové ve skupině proti Německu. Dnes nemají protihru. Živkovič, o kterém všichni na tribuně věděli, co udělá a on to stejně udělal, je zraněn. Není nikdo, kdo by to odvezl nahoru. Po půlhodině Srbové dokážou více udržet míč v poli a nakonec se levý obránce dostane ke střele v náběhu za obranu a z úhlu málem utrhl brankáři ruku.
V obou týmech jsou hráči, kteří budou během pár let hrát v lepších ligách a klubech, než jsou ty naše středoevropské. Nasazení a týmová zodpovědnost jsou samozřejmostí. Útočníci to mají těžké proti kvalitním obráncům. Možná nevidíme nic světoborného, ale vidět obránce, kteří nepustí soupeře za sebe, vystupují, vyhrají míč a nepanikaří a nezmatkují při odehrání míče, také není k zahození. Vidíme špičkový mládežnický zápas, který zatím není vyšperkovaný individuálními akcemi útočníků, ale je plný krásných soubojů a kvalitních řešení v poli. Ale pozor! Na lavici je Luka Jovič, kterému na Vánoce bude sedmnáct. Třeba uvidíme i něco světoborného v ofenzívě.
Jovič nepřišel. Pan komentátor na Eurosportu byl úrovní této obrovské bitvy zklamaný. Inu, i takový je fotbal. To je jako s fotkou u textu. Někdo tam tuší pláž a jiný fotbalový stadion. Záleží na úhlu pohledu.