Huba se mi křiví, nehty slézají. Až tak hříšná myšlenka mne napadlo. Skoro se to stydím říct. Jenže, co když jsou v tom čeští rozhodčí nevinně? Možná by stačilo, nechat je pískat. No dobře. Až z takové výšky jsem na hlavu nespadl.
Ale představte si, co se mi stalo. Místo do kina jsem šel na fotbal. Hráli zelenobílí proti domácím. Chlapi za mnou celý zápas bohovali a kleli v místní řeči a jednou poslali pičku matěrinu i na rozhodčího. To když nepískl penaltu proti hostům. Rychle zapomněli, že o malinko dříve mohl písknout dvě pro hosty. Kontakt tam jistě byl, jak říká TV expert.
Rozhodčí se jmenoval Královec a pískal jako Král. Tedy jako Bůh. Píšťalu skoro nepotřeboval. Jen běhal, usmíval se a rozpažoval. Nepískal pády, nepřerušoval kvůli raněným bojovníkům sbírajícím se z bojiště a v jednu chvíli z toho udělal skoro gladiátorské hry. Fotbal měl takové grády, že z ke konci hráči sotva pletli nohami.
Přál bych vám něco podobného zažít. Jenže jak s těmi českými černokněžníky?