Pršelo. Do města přijeli hoši z jiného města, aby se proběhli, a v klání s místní omladinou navzájem poměřili své dovednosti ve hře s míčem ne vždy poslušným. Deště bylo víc než fotbalu a to občas přestávalo pršet. Mezi hosty se našlo méně těch, kteří to neuměli úplně nejlépe a více těch, kteří to celkem uměli. Konečný výsledek 1:4 byl pro domácí lichotivý. K nedělnímu obědu se rozcházeli s tím, že si budou muset dát o knedlík navíc a trochu se zlepšit.
Pán s deštníkem si stále s někým telefonoval. Mluvil cizí řečí. Kousek od něj prodávali klobásy. Zřejmě to byl nějaký komisař z Evropské unie, kterého poslali do města pod příhraničními kopci, aby posoudil, zda kvalita místních klobás odpovídá normám. Tmavá klobása byla tmavá a voněla po celé tribuně. Pán s deštníkem si to určitě zapisoval do sešitku. Také si jistě zaznamenával, kolik lidí odešlo s nepořízenou, protože chtěli kremžskou hořčici.
Pár zastřešených schodů tribuny bylo na stráni, pod kterou se v mlze střídavě vynořovala a ztrácela budoucnost českého fotbalu. Ti nejšikovnější ze šikovných a s nimi ti, kteří to mají rádi, a občas zase víc pršelo. Světlá klobása byla zvenčí opečená a uvnitř horká, jako tomu bývá na druhé straně Krušné hory. K opravdovému „bratwurstu“ se měla jako kopaná k fotbalu.
Ten chlap s deštníkem musel být podivín. Kvůli něčemu tak obyčejnému se ráno trmácet pár stovek kilometrů sem a odpoledne zase tam, by pro normálního člověka nebylo, ani kdyby u stánku prodávali opravdové klobásy, co jednou za rok dělá hospodská od nás ze vsi. Potom je také možné, že pod Krušnou horou nemokl kvůli výrobkům místního chemického průmyslu, ale místo kvality stravování se zajímal o kvalitu fotbalu. Potažmo o kvalitu jednotlivých fotbalistů. To si možná i pochutnal.