08.09.2014 - Rada pro začínající útočníky.

Název obrázku: 2014-08-11_14_50_19-170

V orchestrech, co máme u nás mezi lesy a v zahradách, nikdo totiž pozounistu nepotřeboval, a když tak jenom jednoho a toho už buď měli, anebo hledali zkušenějšího, anebo se tam nechal sedět vnuk od starosty, se kterým bylo dobré být zadobře.

S útočníky je to podobné. Jsou i tací trenéři a týmy, kde nepotřebují žádného, ale většina mančaftů dnes hraje na jednoho hrotového útočníka, který je doplňován ze stran a z hloubky pole.

S obránci to je jinak. Čtyři jsou běžná norma a ledaskde jich do sestavy nasoukají i dvakrát tolik. V obraně se dostane skoro na každého, kdo má průkazku a čas. Na hrotu útoku to je jinak. Tam hraje ten zkušený, který má velkou výplatu, potom má šanci vnuk od starosty, anebo zahraniční akvizice se správně rozdělenou provizí za přestup a smlouvu, ale pro mladé hráče tam moc místa není.

Brunda byl svůj, a když mu nabízeli, zda by nezafoukal lesní roh, anebo trubku, tak si stál na svém. On je přeci nejlepší pozounista v kotlině a nebude hrát něco jiného. A tak nehrál. Časem zapomněl, že kdysi hrát uměl a dnes sedí v kantýně za kamny a straší chlapy tím, že jim k tlačence zaduje do té obludy a ti mu radši dají desetikorunu, jen aby se najedli a slyšeli přitom ze stanice Vltava, jak válí pražská filharmonie.

V útoku moc míst není, ale dobrý útočník to musí umět odehrát i z obou křídel a ze zálohy. Jednou se mu to může hodit. Obzvláště pokud by ho nebavilo čekat, až se unaví obr kolonát, kterého na hrotu preferuje trenér.

Nemáte náhodou někdo desetikorunu? Ten dědek se po tom již natahuje… Radši se jdu projít do vsi.