Umí oba dva, ale vyšlo by to nastejno, i kdyby neuměli. Jedni si to dávají zleva doprava a zase zpět, točí to kolem vápna, občas se dostanou i dovnitř, ale nepadá to a dají jen jeden gól. Ti druzí také nejsou úplní nazdárkové, ale když se dostanou nahoru, tak jim to o kousek nevyjde. Přesto vyhrávají.
PSG o poločase vede nad FCB 2:1. Není důležité, kdo byl v první půli lepší. Rozhodující je, kdo dal více gólů. Domácí se trefili po dvou standardních situacích a vedou. Fotbal je zvláštní hra. Nevím, jak daleko to má něco do činění se spravedlností. FCB možná pyká za nedostatek výšky a síly při standardních situacích, ale možná to je jenom osud, který chce, aby se to odrazilo, jak se to odrazilo a individuální chyby, kdy hosté neuhlídali zadní tyč.
Zápasy dvou vyrovnaných celků bude často rozhodovat štěstí a smůla. Co ale není štěstí a smůla je způsob, kterým hráči FCB napadají rozehrávku domácích. O vysoké napadání se pokoušejí oba dva týmy, ale je to jako, když se o vysoké cé pokouším já a Eva Urbanová. Proč to někomu jde a jinému méně? Ke zpěvu a ke genialitě Leoše Spasitele je potřeba přízeň sudiček, ale organizace hry se dá naučit. Proč se to jinému daří a jinému méně? Je to v hráčích, anebo v trenérech?