Jsou fotbalové zápasy, kdy si vzpomenu na jeden z nikterak vtipných vtipů z dětství, kde se stařečka ptali, jak to bylo v té válce s tím velkým povstáním. Stařeček se rozohní a vypravuje, že to tenkrát byly velké bitvy. Jeden den byli v lese oni, druhý den byli v lese Němci a třetí den přišel hajný a vyhnal je všechny.
S nedávným fotbalovým šlágrem to bylo místy podobné. Byla to velká válka. Jednou si přihráli ti, dvakrát si přihráli ti druzí, potom to jednomu oskočilo a druhý nahrál do nikam. Čas od času se povedla pěkná akce, ale obávám se, že celková kultura držení míče, nevynucené ztráty a zbytečné chyby nám nedávají až tolik důvodů k optimismu.
Na domácí šlágr jsem přepnul až po skončení zápasu Bundesligy. Pár minut se již hrálo. Jeden z útočníků zrovna ztratil míč. To se občas stalo i hráčům Bayernu a Dortmundu. Jen jejich reakce po ztrátě míče byly obvykle jiné.
Špatně porovnávat neporovnatelné. Plzeň od Mnichova dělí jen pár desítek kilometrů. Německý klub si může dovolit vše, co si chce dovolit, zatímco v Plzni si mohou dovolit jen to, co si mohou dovolit. Na tribunách to je opačně. Němci si většinou dovolí jen to, co si mohou dovolit, ale u nás v kotlině můžeme vše.
Máme si na to zvyknout? Anebo na hřišti máme vyžadovat méně chyb a v hledišti kulturu jednadvacátého století?