Nesluší se, abychom my ze vsi za polem s mozoly od krumpáče rozumovali o návycích, když nevíme, ve které ruce držet vidličku, ale vlastně již to, že kvůli tomu všechno chálujeme lžící, je potvrzením toho, že i my máme něco společného s návyky, a proto proč ne.
Dvakrát jsem kliknul a přečetl jsem si například, že „psychologové definují návyk jako naučenou sekvenci chování, která se automaticky spustí v rámci určitého kontextu. Jakmile se tak stane, přestáváme kontrolovat své chování vůlí a jedeme v podstatě na autopilota“.
Večer jsem v autě poslouchal rádio. Všude samý návyk. Plyn, spojka, přednost zprava… Naučené sekvence. Jízda na autopilota. Návyky. V rádiu jeden z hráčů Viktorie Plzeň vysvětloval porážku v Jihlavě tím, že jejich výkonu chyběla agresivita. Před týdnem ti samí hráči díky agresivitě porazili Spartu.
Dvakrát jsem kliknul a dočetl jsem se, že návyky lze vybudovat a prý to ani netrvá dlouho. Škoda, že si některých z těch pisálků na téma získávání návyků nepořídil trenérskou licenci a nefušuje do fotbalu. Co by za to ledaskterý fotbalový klub dal, kdyby trenér dokázal u hráčů vybudovat návyk, který by způsobil, aby hráči hráli s potřebnou mírou agresivity pokaždé, když rozhodčí zapíská.
No, ono by na začátek mnohde stačilo, aby hráče naučili rozeznávat barvy dresů a přihrávat těm svým...