08.12.2014 - Milý Ježíšku!

Název obrázku: 2014-12-06_20_01_37-211

Méně tomu rozumím, když to je obráceně a pětistovkou Fiatem se dvě hodiny natřásám po D1 cestou do Brna a přitom mi v garáži stojí Mercedes. Ale už vůbec tomu nerozumím, když platím za limuzínu a jezdím v krabičce od sardinek. A tak nějak to je s polským – a často i s naším – fotbalem. Hráči jsou drazí jako arabští plnokrevníci a od diváka se chce, aby sledoval, jak po hřišti vyklusávají v tempu pouťových poníků. Který chovatel koňů utrácí za arabské plnokrevníky, aby při dostizích běhali rychlostí huculů? A to nic proti koni huculskému.

Dokud majitelé klubů, sponzoři, sportovní ředitelé a trenéři nepochopí, že hráči při fotbale musí trpět, bude trpět divák a ono rychle ubývá diváků – masochistů, libujících si v utrpení při pohledu na nevábnou šeď připomínající fotbal snad jenom počtem účastníků, míčem kopacím a dvěma bílými obdélníky na konci louky. Proč chodit na zápasy, které nepřináší vzrušení?

Plaťte hráče jako hvězdy, aby si mohli kupovat sporťáky a limuzíny, ale zároveň je donuťte běhat jako hvězdy. Jinak to je všechno zbytečné a budeme se potácet v evropské šedi a nikdo na to nebude chodit. Utrácejte jako za arabské plnokrevníky, ale chtějte od nich, aby byli arabskými plnokrevníky i při dostizích! Jinak to nemá cenu.

Fotbal je poměrně jednoduchá hra. Krásná a vzrušující. Trošičku problém je, že k tomu, aby fotbal byl krásný a vzrušující, musí se hrát v tempu. Hrát v tempu znamená běhat. Běhat znamená běhat rychle. Běhat rychle znamená sprintovat. Sprintovat znamená trpět. Trpět znamená, že fotbal je krásná a vzrušující hra. Jak netrpí hráči, trpí divák.