U nás v kantýně je jako na Spartě. Klid a pohoda. My máme stromeček a oni nám pod něj nadělí trochu radosti. Těšíme se. Božena dokonce slíbila nějaké veselé kalíšky. Božena je naše kantýnská. Veselá holka, ale nemá ráda, když se v kantýně béká. Obzvlášť ji dojme, když se někdo splete a zanotuje že má rande s Boženou, co prý ji má koženou. Tedy kamizolku koženou. Co je kamizolka, nevím.
O Švýcarsku u nás u kamen a u stromku za nimi víme, že tam mají sýr. Ementál. Na jídelním lístku z něho máme ty díry uprostřed. Tady to je samé jelito. Také jitrnice a tlačenka. Občas utopenec. Večer si necháme přinést krígly s plnejma čepicema, zakousnem do preclíků a zmáčkneme palce.
Víme svoje. Sparta je v pohodě. Konečně český tým někam jede a je si vědom své síly. Jediný, kdo tomu moc nevěří, je náš trenér Láďa. Manžel od Boženy. Ten jediný ví, jak vypadá kamizolka. Přes den na hřišti píská na píšťalu a večer sbírá prázdné půllitry a mění je za plné. Něco jako kouzelník.
Ladík míň pije a víc si pamatuje. Už dva dny nespí. Bojí se, že se málo bojí. On je ještě ze staré školy a myslí si, že český tým uspěl, když někam přijel s ocasem staženým mezi nohy, potichu a s naježenou srstí.
Dneska už je jiná doba. Víme, že jsme silní a nestydíme se za to. Soupeře respektujeme, aly my jsme Sparta. Něco umíme a to večer ukážeme. Tak to má být! Kéž by to byla pravda! U nás v kantýně držíme palce.