K večeři byla pečená kachna. S červeným zelím a jedním knedlíkem se jednalo o nejsvětlejší bod návštěvy fotbalového zápasu. Tím pro dnešek končíme s kopanou. Kdo má vkus, nechť dál nečte, protože po pečené kachně následovala návštěva výčepu a tamní hostinský byl nějaký divný.
Stáli jsme u baru a zeptal se jednoho, proč to tak cucá. Ten mu odpověděl, že si tu kořaličku vychutnává. Hostinský na to, aby to nepřeháněl, protože tak dobrá zase není. Neslíbit, že se nebude psát o kopané, přiznal bych, že na stadionu to bylo podobné. Všichni se tvářili důležitě, ale byla to taková bída, že opravdový znalec by se poznal podle toho, kdyby si v patnácté minutě otevřel knížku a začal si číst příběhy lišky Bystroušky.
Kořalka tak dobrá prý nebyla, ale slušné vychování zahnat uměla, a proto se dostalo i na hloupé vtipy. Jeden jsem zkusil převyprávět o den později, ale neměl jsem úspěch. Hlavní roli hrál děda, který dostal dvě zprávy. Dobrou a špatnou. Ta první byla, že mu k narozeninám přijdou zatančit dvě dámy. Ta špatná byla, že obě dámy se dědovi líbily již na základce.
Druhý vtip byl ještě hloupější. Radši si dejte panáka, anebo dva, protože se jednalo o návštěvu specializovaného obchodu, kde prodavač nejprve sdělil, že ten modrý stojí pět set, ten černý sedm set, a když se dáma zeptala na ten červený, tak se prodavač zhrozil a pravil: „Pardon, paní, ale to červené, to je minimax.“ Vzhledem k tomu, že jsem si zrovna četl v příhodách té Bystroušky, úplně nevím, o co se jednalo.
A pokud jste si nalili kořalku, netvařte se u ní důležitě a tolik ji nevychutnávejte. Tak dobrá zase není.