Vezmete Rusa na výlet do Vídně, aby se podíval na všechny ty paláce, co i vám z nich jde hlava kolem a on jenom řekne „hm, dobrý, ale my máme Petrohrad“. A má pravdu. Oni mají Petrohrad. A Vídeňáci ať se radši moc neozývají, protože by je petrohradští mohli umlátit čepicemi. Tolik jich tady je. Téměř pět milionů. Pravdou je, že v Petrohradě nemají Dunaj. Zato ale mají Něvu a kanály takové, že i ty menší jsou větší než ta řeka ve Vídni.
Moje povědomí o Rusku vytvářel jednak Brežněv a potom moje dvě tety. Tu první si našel strýc v zemljance uprostřed zakarpatských lesů a dnes nezjistíme, jestli se naučila příborem už tam, anebo až cestou do Polabí. Její sestra přijela na návštěvu a v kastrůlku si pokaždé přivezla brambory a kyselé zelí a od nás si nevzala ani chleba. Byla tak zvyklá.
S touto kulturní přípravou si v Petrohradě připadám jako Neználek ve Slunečním městě. Z letiště vede dálnice. Po té, ale ani nikde jinde, nejezdí povozy tažené koňmi. Domy jsou velké, v oknech nemají igelitové pytle, nýbrž sklo a záclony jako u nás doma. Rovněž obchody vypadají úplně stejně jako jsme zvyklí od nás z velkoměsta, anebo z návštěv měst za hraničními kopci. Jen nápisy jsou písmem, které jsme se učili za toho Brežněva a s láskou.
Za čtyři hodiny svižné chůze ujdu dvacet kilometrů. Za tu dobu jsem odhalil dva žebráky. Ostatní asi pomrzli, anebo je svrhli do hladomorny. Kostelů, soch a paláců jsem viděl nepočítaně. Voda v řece a kanálech již byla schovaná pod ledem, ale ne úplně. Jsou dva stupně nad nulou a prší. Zítra v prohlídce města nebudu pokračovat, neboť musím na kopanou, a proto bych vás chtěl poprosit, abyste se sem zajeli podívat, protože teprve potom pochopíte, že Rusko nejsou jen rezatí mužíci v bahně se přetahujících o kopějku tak dlouho, dokud se z ní nestane měděný drát a ten potom prodají do sběrných surovin a za utržené peníze si koupí lahev vodky.
Pokud mi z té lahve dají loknout, tak vám povím, jaké to bylo.