07.01.2015 - Jak se to dělá?

Název obrázku: 2015-01-05_22_01_2917

Téměř všichni to začínali zezadu. Pro ty, kdo se hůře orientují v kopané, snad jen, že se tím míní od obránců. Brankář měl míč, celý tým se natáhl nahoru, v tom si oba dva stopeři odskočili, a pokud je soupeřovi útočníci rychle nedostoupili, brankář si jednoho z nich vybral a po zemi mu posunul míč.

Jenom jeden z týmů, které jsem během těch dní viděl, hrál na tři obránce, ale ono jich spíš bylo pět, protože byli pod stálým tlakem. Byli jedním ze dvou týmů, který to zezadu nehrál.

V záloze se většinou hrálo se dvěma štítovými záložníky. Zde začínaly problémy. Jeden ze středních záložníků obvykle spadl pro první míč ke stoperům, anebo až mezi ně. Oba dva, až na výjimky, uměli dostat míč do nohy, zakrýt, občas i přejít přes soupeře a udržet v kombinaci. Málokdy se ale někomu podařilo dostat míč ze středu hřiště kolmou přihrávkou do prostoru nad soupeřovo vápno (Japonci budiž výjimkou) a tam kombinovat a připravit si finální přihrávkou šanci do vápna.

Nad dvěma štítovými záložníky byl většinou jeden rádoby kreativní, ofenzivní hráč. Málo bylo k vidění klasické rozestavění 442 a vůbec nikdo nehrál 442 s jedním štítovým záložníkem, s krajními záložníky více uprostřed a s jedním ofenzivním záložníkem. Nicméně se nejednalo o týmy evropské špičky a proto …

Pokud někdo hrál s jedním štítovým záložníkem, nad ním byli dva záložníci s tím, že v defenzívě se jeden vracel a rozestavění 4123 přecházelo na 4231.

Naprostá většina týmů hrála na jednoho vysunutého útočníka. Ten uměl dostat míč do nohy se stoperem na zádech, zalepit a neztratit. Málokterý z nich toho uměl o mnoho víc. Kvalitu útočné hry určovali křídelní útočníci a krajní obránci. Na křídlech praváci často hráli zleva a leváci zprava. V některých týmech si křídelní útočníci měnili strany, v některých si sbíhali víc do středu hřiště a otvírali křídelní prostory pro krajní obránce.

Herní projev všech týmů při držení míče určovali obránci. Jenom v jednom týmu brankář zavelel „Hore a k sebe!“ a všichni čtyři obránci mu ukázali záda, vytlačili ofsajdovou linii, zhustili prostor a celé mužstvo bylo připravené se prát o míč odražený po dlouhém brankářově nákopu.

U ostatních týmů se stopeři snažili o konstruktivní rozehrávku, přelévali míč ze strany na stranu a hledali kudy s ním dopředu. V ideálním případě se jim podařilo dostat míč do zálohy, anebo založit útočnou akci v křídelním prostoru buď dlouhou diagonální přihrávkou, anebo kolmou přihrávkou po lajně. V obou případech byl adresátem nabíhající krajní obránce. Krajní obránci měli klíčový význam pro útočnou hru svých týmů. Časovaným náběhem přečíslovali soupeře, a když uměli přidat řešení situace v křídelním prostoru buď obejitím anebo narážečkou potom mohli finální přihrávkou rozhodovat zápasy.

U nás na vsi (A na Chomutovsku) se říká „Nemáš fleka, hraješ beka“. V opravdovém fotbale to je jinak. V obraně nemohou hrát špatní hráči. Na křídlech se často hraje „přes nohu“, aby hráči s míčem mohli jít dovnitř pro zakončení silnější nohou, ale obránci by měli hrát „po noze“, protože více než do zakončení se dostávají k finální přihrávce a ne každý z nich je David Limberský, aby to na konci hřiště ještě zasekl a hrál to z levé strany pravou nohou.

Za chvíli se na to vrhnou chlapi u nás v kotlině. Vytáhněte zimní bundu, čepici a deštník a běžte je zkontrolovat. Rozhodně se nebudete nudit. Stačí jen vědět na co se dívat.