Na některé věci přijdu sám, ale ty nestojí za řeč. Z těch zajímavějších většinu zapomenu, anebo popletu. Nedávno jsem slyšel něco o tom, proč se nám nepříliš daří vychovávat špičkové sportovce v kolektivních sportech. Zapamatoval jsem si to, protože to nebylo až tak složité.
V individuálních sportech se k nám nějaké medaile přikutálejí, protože tam stačí šikovný a nadšený rodič, případně trenér, a talentované dítě. Měli jsme Frühaufa a Neumanovou, máme Nováka a Sáblíkovou, měli jsme umanutého Záhrobského, máme pár slušných tenistů a tenistek a tak dál a dál.
V kolektivních sportech to nestačí. Jeden je většinou málo. Jeden je černou ovcí a bílou vránou a všichni ti méně talentovaní, ale hlavně méně pracovití či dokonce líní, mu mohou vyklovat oči.
Útěchou vám budiž, že jako obvykle nemusím mít s pravdou a realitou společného víc než mají někteří černí havrani společného se smyslem pro fair-play. Co byste také chvilku před půlnocí chtěli.