Nechci říct, že moji králíci jsou stejně chytří jako vaši fotbalisté, ale na některé věci mají podobný názor. Přírodní tráva je přírodní tráva. Ta umělá králíkům nechutná a fotbalistům to na ní jinak skáče. Začátkem týdne jsem viděl čtyři zápasy fotbalového turnaje reprezentačních týmů do šestnácti let. Hrálo se na umělce. Patrně jsem byl jediný, komu to v jarním Záhřebu přišlo divné.
Králíky jsem tam žádné neviděl. Možná pár vyplašených zajíců. Potkaly se tři týmy z Balkánu a s nimi ten nejsevernější z Britských ostrovů. Všichni trenéři hráli se čtyřmi obránci a třemi útočníky. Dva týmy hrály s jedním štítovým záložníkem a dva týmy měly dva štítové záložníky a nad nimi jednoho špílmachra.
Dva týmy si to snažily dát zezadu do nohy a dva týmy to práskly dopředu, tam se to odrazilo a kdo to vyhrál, ten to měl. Hráči dvou týmů vypadali, že se učí zacházet s míčem podle podobné učebnice. Uměli balón převzít, zakrýt, přešlápnout a krátkou přihrávkou udržet v kombinaci. Hráči dvou týmů se fotbal naučili na louce, když předtím vyhnali králíky a asi již ne hadrákem to mydlili od rána do večera.
Dnes dopoledne se rozhodne o vítězi turnaje. V letech příštích se uvidí, kdo z těchto hráčů bude v televizi a ve které. Na obrazovky se dostanou divoši z louky i šlechtění plejeři z akademií. Přece víme, že na vrchol vede více než jedna cesta. Jen se obávám, že málokdo se tam došplhá přes gauč, kavárny a play-station.