Včera jsem viděl dva fotbalové zápasy. Jeden na smetišti a jeden v kavárně. První byl ligový, druhý pohárový. Při tom druhém bylo v kavárně víc lidí, než při prvním na stadionu. Pili kafe, povídali si, pokuřovali, fotbal je nezajímal. Občas se podíval číšník. První zápas a televize byly v Bělehradě. Čtvrtfinále poháru se hrálo v Liverpoolu.
Různé konce Evropy, různé kulisy, lehce rozdílné platy hráčů, ale jedno měly dva dnešní zápasy společné. Byla to válka. V Anglii kultivovaná a v Srbsku hospodská rvačka, ale kosa byla na obou stadionech nabroušená stejně. Hrálo se od podlahy a jiskřilo se tolik, že být to u nás na vsi, chytne od jisker stoh v poli za potokem a v takovém případě by rozhodčí musel přerušit zápas, protože kluci z našeho mančaftu jsou ve spolku dobrovolných hasičů a museli by k ohni. Aspoň by to neměli daleko. V Bělehradě i v televizi se dohrálo. Nejspíš mají stohy se slámou jinde.
V Srbsku se hrálo brzy po obědě. Zřejmě aby si hráči mohli odpočinout, než půjdou na noční směnu někam, kde se za práci platí. Ve fotbale to zde nebývá úplně pravidlem. V základní sestavě domácího týmu nastoupili jen hráči, kteří měli devítku jako třetí číslici v ročníku narození. Starší kluci již na podobné kratochvíle nemají čas. Mají rodiny a museli si najít seriozní práci, aby je uživili.
Mladí ještě mají šanci. Třeba si jich někdo všimne a nabídne jim práci v zahraničí. Jistě chápete, že v takovém případě udělají všechno proto, aby je nevrátili domů. Vědí, že na smetišti, co před třiceti lety bylo stadionem, se druhá šance nedává.