Znám jednoho Srba. Čtete správně. Srba. Nikoliv Srpa. V sobotu jsme u nich v Srbsku pili kávu. Srb má bratra. Rovněž Srba. Kávu s námi nepil. Neměl čas. Hraje kopanou. Celkem mu to jde. Pumlíč honí na nějakém ostrově. Říkají o něm, že to je kolébka kopané. O ostrovu. Nikoliv o bratrovi.
Bratr hraje v obraně. To je tam, kde je potřeba silných a rychlých. Uprostřed se hodí i chytří. Bratr hraje na straně. Strká to za kroužek, který dvakrát vyhrál tu jejich ligu. V klubu vědí, že se na Balkáně rodí válečníci, a proto si ho vybrali.
Pili jsme kávu a bratra jsem se zeptal, co dělá bratr. Bratr řekl, že bratr má volno. Bratra jsem se zeptal, co bratr dělá, když má volno. Bratr řekl, že bratr se učí francouzsky. Vykulil jsem oči a zeptal se ještě jednou. Nepřeřekl se bratr o bratrovi. Učí se francouzsky. Několikrát týdně za ním chodí učitel. Zeptal jsem se bratra, kolik bratři umí řečí.
Dozvěděl jsem se, že bratr, co už do míče nekope, umí anglicky a italsky. Bratr, co do míče ještě kope, umí anglicky, italsky, španělsky a nyní se učí francouzsky. Asi se připravuje na kariéru po kariéře. S takovým jazykovým vybavením by ho mohli zaměstnat třeba někde na hotelové recepci. Má to zapotřebí?