25.05.2015 - Po oslích můstcích bez kišobranu k Sokolovi.

Název obrázku: 2015-05-21_18_12_5056

Chorvatština je užitečný jazyk. Z jedné učebnice se domluvíte hned ve třech jazycích. V Bělehradě tomu samému říkají srbština a v Bosně pro změnu, ale nikoliv překvapivě, se jedná o bosenštinu. Dešti se tady říká kiša a od středečního večera nelze vyjít ven, když nemáte kišobran.

Chápete, že fotbal se v takové slotě hrát nedá. V pátek tomu nechtěli uvěřit v Koprivnici a diváci to ocenili. Nestává se jim často, že by si po zaplacení vstupného na fotbal užili devadesáti minut němé grotesky, ve které Chaplin, Laurel i Hardy klouzali po zadcích daleko mimo hrací plochu a v závěru bylo tolik vody, že míč plaval na hladině a borci museli stát na rukou a nad hladinu jim vykukovaly jen nohy, kterými se snažili usměrňovat pohyb toho kulatého po hladině rozdivočené meluzínou.

Menší hráči měli smůlu, protože na míč prostě nedosáhli a trenéři je střídali za hráče vyšších postav a domácí povolali do boje oddíl košíkářů a hostům ze Zadaru připluli na pomoc lachtani a ti na svých čumácích míčem driblovali a diváci se smáli a o poločase bylo pivo zadarmo, protože se ve svých čtyřiceti letech loučil místní bohatýr jménem Davor Vugrinec, který dal nejvíc gólů ze všech borců v chorvatské lize, ale ten poslední nepřidal, protože mu brankář lapil penaltu a chvíli nato voda zase o kousek stoupla a místní legenda usoudila, že už to vodní pólo nemá zapotřebí a společným špalírem spoluhráčů a protihráčů odkráčel do historie již v pětadvacáté minutě. Asi nechtěl přiznat, že neumí plavat.

S fotbalem to nemělo nic společného a tak jsem radši sáhl po knize, která se mi vloudila do kapsy a ta má s fotbalem společného ještě méně, protože ji napsal chlap, který u nás v kotlině kandidoval na prezidenta a představte si, že na ten Hrad jel tramvají, takže vám je jasné, že se zdravým rozumem a moderní dobou nemá nic společného, ale přesto pro něj mám lehkou slabost, neb jsem u něj, tenkrát snad děkana Fakulty humanitních studií, obhajoval své porozumění jakési knize ohledně antropologie a života v Amazonii a on mi hned na začátku řekl, že jsem asi úplně blbý a já jsem se bránil tím, že bych takový nesmysl nenapsal a že to asi „automatické opravy“ ve Wordu a on na to řekl, že v tom případě jsem ještě větší hlupák, než si myslel, ale nakonec jsme se rozešli s tím, že jsem za ty roky první, kdo o těch indiánech napsal, jak jsem to napsal a k tomu mi pogratuloval, ale ty automatické opravy bych si prý stejně měl radši vypnout.

Radši ale nic nevypínejte. On ten pan Sokol byl nějaký divný. Představte si, co tady píše za nesmysly. Na straně 60 v knize „Jak jsem se měl na světě“ se například můžete dozvědět, že „Dobré vztahy mezi lidmi se ve VÚMS (Výzkumný ústav matematických strojů) udržovaly tím, že se tam práce brala vážně. Takových míst, kde lidé byli spolu kamarádi, bylo hodně, ale práce se tam často brala jako něco vedlejšího, nedůležitého. Moje zkušenost říká, že pokud pracovní společenství nebere práci vážně, rychle zdegeneruje.“

Ještě štěstí, že jste si tenkrát zvolili toho Vaška Klause. Radši hledám kišobran a jdu najít nějakou místní tavernu.