Páté největší město Itálie nejspíš vypadá jako každé jiné velké město. Někde tak a jinde jinak. Turistické Palermo, okolo přístavu a historického centra je takové, jak ho vidíte, s čímž je problém, protože každý se na něj dívá jinak. Kdo nosí hlavu dolů, tomu zrak šmátrá dole a vidí tolik nepořádku a špíny, že se od prvního dne dovolené těší zpátky domů do Hrdlořez, protože na něco takového nemá žaludek. Komu je hranicí moře na horizontu a královstvím vše nad ním, ten roztrhal zpáteční letenku.
Okolo přístavu je možné se slunit a rybařit, ale k vodě se nelze dostat přes hradbu kamenných bloků. Centrum a všechny přístupové cesty jsou plné aut, z nichž málokteré je delší nad jedno rozpažení. S jízdními pruhy to je jako s trávícím traktem. Kde je střevo širší, tam jich je více a kde je zácpa, tam se nejede. Průjem se nekoná. Provoz je pravidelný.
V centru Palerma jsou také ulice a domy. Ty první úzké, ty druhé o to častěji honosné, staré a ještě starší. Obojí na pohled zašlé, ale jsou jen vyšisované sluncem. Anebo schované pod odpadky a špínou. To, jak víte, záleží na úhlu pohledu. V centru potkáte i lidi. Na turisty jsou zvyklí. Hodinky stále mám.
Sicilskou pizzu z načechraného těsta si koupíte jenom jednou. Zasytí, nepotěší. Účtenku u stánku nedostanete. V cukrárně ano. Za zmrzlinu, co se nevejde do kornoutu, zaplatíte jedno euro a sedmdesát centů. A to vám zatajím, že na vrchu je obrovská porce sladké šlehačky. Dáte jim dvě Eura a běží za vámi před obchod s účtenkou a třicetníkem. Ještě horší to je s kafem. Espreso je dobré nezaplacení. Stojí devadesátník. S desetníkem zpátky a účtenkou. Již na něj spěchám.