Kopaná. Znáte to. Na začátku jich je na každé straně jedenáct a na konci jich je tolik, kolik uzná muž v černém za vhodné. K rozhodnutí o tom, komu bude umožněno odejít do šaten dříve a mít privilegium koupele v teplé vodě, by arbitrovi měla napomáhat litera zákona zvaná „Pravidla kopané“.
Jak sami víte, šedivá je teorie a zelený strom života. Někde se o tvarování a výkladu pravidel rokuje v hostinci v okresním městě, kde se pravidelně schází ti důležitější z místních havranů a dohodnou koho říznou o příštím víkendu a proč. Jinde to je jinak, ale je také docela možné, že to je ještě úplně jinak a záleží jen na sympatiích, zájmech, smyslu pro fair-play a kvalitě muže s píšťalkou.
Včera jsem se překvapivě nechal zlákat k návštěvě fotbalového stadionu. Párky byly výtečné, guláš slušný a fotbalisté byli dost daleko na to, aby svým výkonem kazili nedělní podvečer. Zvláštní partii hrál muž s píšťalkou. Sám to nepoznám, ale to mi nebrání, abych neposlouchal zkušené kolem sebe.
Jeden z nich po zápase do telefonu hlásil, že to nejdřív vypadalo, jakoby rozhodčí zapomněl karty, protože se to buď brousilo, anebo simulovali, což v obou případech byl důvod pro žlutý mariáš. Sudí jen rozpažoval a domlouval. Ke konci zápasu jedno z mužstev vyslalo do boje černouška a ten se patrně sudímu vůbec nelíbil. Během pár minut viděl dvě žluté karty za zákroky, kterých bylo v předchozích desítkách minut jako šrapnelů u Verdůnu. Muž sedící přede mnou to komentoval slovy „Bubák musel z kola ven“. K jeho smůle to zaslechl bdělý člen pořadatelské služby a briskně toho nevychovance předal hlídce policie České republiky, pro podezření z šíření rasové nesnášenlivosti.
Fotbal byl, jaký byl, ale vědomí toho, že pro negativní společenské jevy není v naší společnosti místo, je důležitější než konečný výsledek.