Kazachstán, anebo Čingischán. U nás na vsi vše jedno jest. Porazíme je. Chlapi ve výčepu v tom nají jasno. Jen ta výčepní je nějaká divná. Ptá se, kdo je porazí. Chlapi říkají, že my. Ona kozla drží za rohy a ptá se, kdo my. Oni říkají „My Češi“. Ona se ptá „Kdo, my Češi? Už jsme někoho porazili?“ Oni vzpomínají slavných vítězství a ona se ptá, co že s nimi mají společného borci, kteří dnes večer vyběhnou na Rusa převlečeného za Kazacha, a v úterý si to rozdáme s těmi, co o nich nikdy nevíme, odkud vlastně jsou.
Míč je sice kulatý, ale, kdo neporazí Kazachstán a Lotyško společně s Litvou, nemá na Mistrovství Evropy, co dělat. Podobně tomu je v evropských pohárech. Neschází v nich týmy vyřazené Hackenem, Bernem, anebo klubem z Tel Avivu.
Může se nám to líbit, anebo nelíbit, ale zdá se, že bezprostřední budoucnost české reprezentace záleží na výkonech hráčů, kteří ne úplně přesvědčili, když šlo do tuhého. Mnozí z nich ne vždy úplně uspěli ve svých zahraničních angažmá. Málokterý z nich hrál důležitou roli při zápasech svého týmu na mezinárodní scéně.
Dnes nemáme víc na výběr, než doufat, že se mnohé změní a hráči, kteří umí plavat v českém rybníku, ukážou, že dorostli pro úspěchy na evropské scéně. Postup na Mistrovství Evropy je k tomu prvním krokem. Naše výčepní neoplývá optimismem, ale chlapi ve výčepu v tom mají jasno. Uvidíme. Držme palce!