24.09.2015 - Will Smith nechť promine.

Název obrázku: 2015-09-23_14_29_3226

Včera jsem viděl nějaké budoucí fotbalisty, jak se potýkali s budoucími nefotbalisty. Nevěděli si s nimi rady. Byla to řachaná jako u nás na vsi. Ti to kopli tam, ti zase zpátky, na konci se srazili a kdo upadl, ten tak dlouho křičel na rozhodčího, dokud si nevybrečel faul. U lajny hráli své divadlo trenéři a samostatnou kapitolou byli diváci a hlavně někteří rodiče mezi nimi, protože tátové řešili kraviny a rozhodčího, místo aby mamku poprosili, aby jim podržela kalhoty, aby mohli odepnout opasek a toho svého rozmazleného a arogantního spratka seřezat před celým stadionem na holou.

Fotbal to byl k pláči, ale nebyl to zápas, kde hosté museli dohrávat čtyřicet minut v devíti a to jenom proto, že rozhodčímu bylo úplně jedno, co bude, když to zapíská podle pravidel a zapomene přitom, že fotbal se nehraje kvůli němu, ale kvůli hráčům a divákům.

Penalta byla s červenou kartou. Pokud to byl faul, tak měl sudí pravdu. Pokud to faul nebyl, potom to byl zářez. S trochou citu by žlutá karta stačila. Diváci na tribuně v tom neměli jasno. Druhou červenou kartu ukázal za souboj, jakých bylo utkání plné. Hráč dostal žlutou hlavně proto, že soupeř hodně křičel a upadl. Potom vyskočil a pokračoval ve hře. S trochou citu stačila rázná domluva. Pokud to byl faul. Obzvláště, když hráč dostal první žlutou jenom proto, že se šel omluvit soupeři po nezaviněné a neodpískané srážce a ten do něj vrazil a rozhodčí ukázal kartu oběma hráčům.

Zevšeobecňovat se nemá, ale pokud přece, tak málokdo si o trochu zevšeobecnění říká tak hlasitě, jako fotbaloví rozhodčí. Často mívám pocit, že pokud někdo nemá nic společného se smyslem pro fair-play, tak to jsou muži v černém. Will Smith nechť promine, ale zdaleka ne všichni muži v černém jsou Men in Black.