13.10.2015 - Na jeden dotek.

Název obrázku: 2015-10-10_14_13_5418

Včera jsem viděl trénink. Po dlouhé době. Bylo to, jako by to bylo včera. Přesně tak nás to učili. Rozcvička, strečink, pár přihrávek, rychlý nohy… Nuda. Potom si párkrát vystřelili, někteří i na branku a hrálo se. Na dvě a na jeden. Protože fotbalové zápasy občas vídám, tak tvrdím, že fotbalový zápas to připomínalo jen vzdáleně. Nemám rád, když se v tréninku hraje na jeden dotek, tak jako se mnohde v tréninku na jeden dotek hraje a na tom nic nemění fakt, že včerejší borci měli dovoleno vyjet do krajního prostoru a odtamtud odcentrovat bez omezení.

Pokud se zrovna nejmenujete Messi, tak se ten nejlepší fotbal na jeden dotek často hraje. Proti tomu nenamítám ani půl slova. Jen se obávám, že v zápase hra na jeden dotek vypadá jinak, než v tréninku, kde to často vypadá, jako to vypadalo včera. Hrálo se asi 8 na 8 s brankáři na hřišti velkém jako dvě velká vápna. Nasazení bylo svižné. Hráči to asi i uměli, protože ve stejném věku v kotlině moc lepších nemáme, ale s fotbalem na jeden dotek, jaký znáte z televize, to mělo málo společného.

Hráči si občas přihráli, ale stejně tak často svůj jediný dotek promarnili zpracováním a potom se jen snažili odblokovat soupeře a doufali, že přiběhne někdo z týmu a někam to prvním dotekem nakopne, anebo dokonce i nahraje. Tak fotbal nevypadá.

Trenéři jistě vědí, proč takto hrají na jeden dotek, ale být já trenérem, tak to nedělám. Od hráčů bych chtěl co nejmenší počet doteků, protože televizní fotbal se mnohdy hraje na jeden dotek, ale chtěl bych od nich, aby to v tréninku vypadalo, jako při zápase. Při zápase není limitovaný počet doteků. Při zápase se vyžaduje rychlé a správné řešení a to mnohdy bývá na jeden dotek, ale někdy i na dva či více.

Jasně, že i v tréninku bych také někdy hrál na jeden dotek, ale patrně by to bylo z jiných důvodů, než se na jeden dotek hrálo včera. Hrál bych na jeden dotek nikoliv kvůli hráčům v držení míče, ale kvůli hráčům bez míče, protože jenom menší část obtížnosti hry na jeden dotek spočívá ve schopnostech hráče s míčem.

Odehrá t z první se naučí každý. Obzvláště když nezáleží na tom, kam to kopne. Mnohem těžší než naučit hráče přihrát z první je naučit spoluhráče aby se hráči s míčem nabízeli. Mnohem těžší je naučit hráče bez míče, aby stejně jako šachisté mysleli tah, anebo radši dva, anebo radši tři přihrávky dopředu a podle toho si vybrali a zaujali pozici. Těžké je naučit vašeho Xaviho, aby věděl, kde a proč se pohybovat, když má hráč Iniesta. Barcelonský Xavi ví, jak míč bude kolovat, přes koho a proč a vědí to i jeho spoluhráči. Vědí to, protože se to učili a určitě se to učili hrou na limitovaný počet doteků, ale hrát při předzápasovém tréninku na jeden dotek něco, co fotbalový zápas připomíná jen míčem, obutím a trávníkem, tak to mi připadá, jak mi to připadá.

Jenže jak jsem napsal na začátku. Když mám deštník, poznám, že prší. Když jsem fotbalový trenér, tak se probudím ze snu a mám ruku v nočníku, a proto si mohu myslet úplné kraviny, na což jsem vás připravil předem.