Také jste rádi, že na tom světě nebudete věčně, protože se nechcete dožít těch novot, co se tady začínají objevovat? Máte recht! A nejste v tom sami. Zrovna čtu, jaké to bylo Boží dopuštění, když se ve dvacátých letech minulého století mladí mužové místo kopání míče kopacího věnovali divokému trampingu. V lesích pořádali potlachy a táboráky při kterých se ve výparech kořalky střílelo ostrými a mluvilo se přitom obhroublou hantýrkou a tato zvrhlá zábava odlákala velké procento mládeže od kopané.
Už tenkrát to měla česká kopaná nahnuté. Mladí mužové o víkendech byli v lesích a místo vítané rekreace nám trampské hnutí zanechalo na charakteru mládeže těžké hříchy. Vůdci tehdejší společnosti neviděli, jak mladí lidé hrubnou, jak si pletou volnost s libovůlí, svobodu s nekázní a sobectvím a sport s brutalitou.
A k tomu ta mládež velkoměstské smetánky. Idólem jí byl Hollywood, filmové hvězdy, a přepych Riviéry. Plovárny byly místem zahálky, kde se promenovaly nymfy vyzáblých konstitucí s odvážným výstřihem, co neuměly plavat.
Jak už víte, takto ten svět popisuje Maxim Boryslawski v knize Česká ulička, ale klidně byste to mohli napsat sami. Svět se vymkl z kloubů. Nikdo si ničeho neváží. Ti mladí jenom sedí u počítače a s joystickem v ruce si myslí, že hrají fotbal. Kdyby aspoň šli do lesa jako tenkrát ti trampové a tam nosili nohavice z jelení kůže a v ruce kytaru a za pasem šestirannou bouchačku a na Jindru volali Harry a na Honzu Džón a na Mařku Merry. To vám tenkrát byly idylické doby. Jen škoda, toho trampingu. Jinak jsme to v té Itálii a v tom Chile vyhráli.