Školní hřiště jste patrně již viděli a neočekáváte, že by vás tam něco mohlo překvapit. Obzvláště, když škola je internátní a chovance znáte, protože je vzděláváte v hodinách tělesné výchovy, kdy jim vysvětlujete, jak nakopnout míč kopací, aby letěl, kam má. Až budou starší, tak jim vysvětlíte, kam že to má letět a kdy. Ve slabých chvílích pochybujete o svých pedagogických schopnostech. Jsou to kopyta a nic na tom nemění, jestli máte v ruce bič, anebo cukřenku.
Před několika málo lety mi jeden fotbalový trenér vyprávěl, jak jednou po večeři šel okolo školního hřiště, ale protože už bylo skoro tma a hlavně proto, že hráli fotbal, si ho nikdo nevšiml. Schoval se do stínu, koukal a nevěřil svým vlastním očím. Kluci, o kterých jsem před chvílí napsal, že to jsou kopyta, hráli fotbal jako fotbalisti. Míč je poslouchal, vytahovali se, kdo na druhého vyzraje hezčí fintou a udělá z něj pitomce a vůbec vypadali jen jako lehce dřevěnější bratranci hochů z Copacabany a to vůbec není špatné.
Druhý den jim řekl, že se na ně koukal a že se mu to moc líbilo. Zeptal se, proč takto nehrají při tréninku a v zápasech. Řekli, že to je něco jiného. Kdyby věděli, jak moc se mýlí.