Ve městě si vyprávěli, jak budou vychovávat mladé fotbalisty. Nejdřív úředníci řekli, co potřebovali a nevadilo by jim, kdyby s nimi posluchači souhlasili. S těmi to byla jako na schůzi v dobách budování lepších zítřků. Nevěřili a mlčeli.
Nedávno jsem opět letěl letadlem. Dozvěděl jsem se, že v Bulharsku se mrtví pohýbají hned druhý den po tom posledním. Řekla mi to paní spěchající domů, aby to stihla. Na oplátku jsem jí vysvětlil, že kvalita tréninkového procesu je ne vždy přímo úměrná materiálním podmínkám zúčastněných. Mnoho dobrých fotbalistů se to na pastvě naučilo hadrákem a čas, míč a talent mají v Bulharsku podobný tomu vedle v Srbsku či v Chorvatsku, ale výsledky jsou jiné. Nevěřila, a proto jsem se zeptal, jak je možné, že zrovna nějaká Bulharka šéfuje nadnárodní firmě v Rakousku. Říkala, že do svých třiceti let nevěděla, co je volný den. A vlastně to neví dodnes.
Schůzi ve městě zachránilo, když promluvil jediný na pódiu, který tomu rozuměl. Věděl, o čem mluví, a protože to byl úspěšnější praktik než posluchači, schůze splnila svůj účel. Skoro by se chtělo říci, že český fotbal čekají lepší zítřky. Rád bych tomu věřil a přeji to jak fotbalu, tak úředníkům i jejich posluchačům, ale přesto vám musím říct, co mi k tomu řekl jeden, který vychoval hráče světového a kopu hráčů ligových. Na systému výchovy ani tak nezáleží. Ostatně sám jich zažil mnoho. Důležitější jsou lidé.