Žijeme v době, kdy nic není nemožné. Přesto jsou některé věci možnější než jiné. Vtáka obvykle nemusíte učit lietať a ryby žijí v rybníce. Obráceně to jde také, ale těžce. Podobné to je se sportem. Někdo se víc hodí na něco a jiný na něco jiného. Není to spravedlivé. Snad jen ve veslování, v boxu a na žíněnkách mají jednu soutěž pro ty, co vyrostli a jinou pro lehké váhy. Ve fotbale tomu tak není. Tam se kopou všichni proti všem.
Ve fotbale jsou všichni proti všem, ale i zde se každý hodí na něco jiného. V jednom velkém londýnském klubu mají na zdi čáru a brankářské rukavice si nesmí navléct nikdo, kdo se vejde pod čáru na zdi. Není to spravedlivé, ale tak to prostě je a klidně mi celý večer omílejte kolem a dokola, že ten či onen byl menší a kam až to dotáhl. Budiž mu to přáno. Nicméně pravidlo jasně říká, že kdo je malý, ten nepatří do fotbalové brány a pokud ho z ní v dětství nevyženou, potom s větší než velkou pravděpodobností odsoudili mladého fotbalistu k průměrnosti.
To je pro dnešek vše. Víc vás nebudu zdržovat. Aspoň máte čas pátrat v paměti, který brankář je malý. Třeba si na někoho vzpomenete, ale buďte si jistí, že na stěně měl vylepené plakáty Petra Čecha, Joe Harta, Manuela Neuera, anebo Gianlugi Buffona. Větru a dešti sice poručíte, ale jen občas. Obvykle tomu bývá obráceně.