Kdysi jsem četl paměti Elie Wiesela. Podezřelý člověk. Jednak měl slabost pro toho Havla a ještě k tomu to je Žid. To jsou ti, co se o nich vyprávěl vtip, kdy na otázku, „Co je vrcholem absolutní zpětné recyklace?“ je odpovědí „Výroba Židů z mýdla“. Někde v části věnované první fázi tohoto procesu autor píše, že je lepší slušně, ač třebas předčasně, zemřít, než neslušně žít.
Na starého pána si při kopané vzpomenu, když vidím hráče s míčem, jak běží a najednou se mu zastaví nohy a letí. Neletí komínem, nýbrž ke slávě. Televize opakuje záběr a komentátor vysílá do světa zprávu, že „kontakt tam byl“. Rozhodčí ukazuje na magický bod a diváci šílí nadšením. Penalta! Podvodník se stává hrdinou. Elie Wiesel se mýlí. Lepší je slušně spadnout, než ze všech sil běžet.
S tím se vyrovnejte sami. Nemusíte hned propadat panice a hořekovat nad zkažeností doby. Padalo se před Elie Wieselem, padat se bude po něm. Tři body jsou tři body. Lehce znejistět by vás mohl celý titul knihy. Ten zní „Paměti, všechny řeky spějí do moře.“. I když i zde můžete namítnout, že není důvod k pochybám. Když všechny řeky do moře, tak všechny a je potom jedno zda komínem, anebo s cenou fair-play.