Pustím televizi a tam Karel. Čtyřicet slavíků mu nestačí. Toho příštího mu přeju. Přepnu a tam dva v trenkách. Jeden se klátí jako přerostlý opičák, na druhém hrají svaly. Doby, kdy box býval šermem pěstí, jsou buď minulostí, anebo se týkají jiných kategorií. Tady ti dva čekali na jednu ráno. Patrně jsem zešílel, protože jsem fandil Rusákovi, ale asi je správné, když aspoň občas i v boxu vyhraje ten s méně rozbitým obličejem.
Dnes jsem zahlédl titulek, kde Vladimir Kličko říká, že to tak nenechá. Chudák anglický obr. Takovou měl z těch titulů radost a teď je bude muset všechny vrátit a odplazit se do propadliště dějin, jak zpráskaný pes. Není lehké žít v éře velikána. Čeští zpěváci by mu o tom mohli vyprávět. Od dob, kdy v kotlině televize začala vysílat v barvách, to v černém saku na červeném koberci zná jenom Karel.
Ve fotbale to máte jednodušší. Ani Karel, ani Vladimir a dokonce ani Vitalij. Trůn je volný, král se hledá. Vlastně ne. Král se nehledá. Král není, a proto hledá se král. Ještě lepší zprávou je, že fotbal není box. Přestože ti Ukrajinci jsou dva, do ringu se vejde jenom jeden. Mimochodem všimli jste si, jak zmlácený Kličko po zápase hezky mluvil německy?
Ale zpátky k věci. V boxu je šampión jen jeden. Ve fotbale se vás do týmu vejde víc, takže se může dostat skoro na každého, kdo se přihlásí. A neztrácejte naději, kdyby vám to zrovna letos nevyšlo, anebo jste si cestou udělali výron. Zkusíte to příště. Příklad si můžete vzít z toho svalnatého Rusáka. A pokud ten kotník máte v sádře, vzpomeňte si na Karla. Za rok si půjde pro dalšího slavíka. Při čekání se můžete učit německy, anebo zpívat. Obojí se hodí, i kdyby vám to s tím kopáním do mičudy nevyšlo.