22.02.2016 - Biograf Beograd.

Název obrázku: 2016-02-28_11_55_2353

S fotbalem to je také vzpomínání na zlaté, staré časy, kdy všechno bylo šedivé, ale sekaná se svíčkovou a se šesti se u nás v Záložně pořídila za pětikačku. Na stadionu Crvene zvezdy tenkrát proháněli mičudu šampióni klubové Evropy. Od té doby do stadionu investoval pouze zub času a to tak, že plnými doušky. Vedlejší svatostánek Partizanu je na tom úplně stejně. Jediný rozdíl je ve velikosti. Ten červený lavór je dvakrát takový. Bez dalekohledu na hřiště nedohlédnete ani z jednoho.

Včera se ve městě hrálo derby. Grobari z Partizánu proti OFK. Na stadion OFK dojedete tramvají číslo dvanáct. Některé soupravy jsou nové a jiné byly staré a špinavé už kdysi dávno. Omladinski stadion je na tom podobně. S tím rozdílem, že tramvaje ještě jezdí, ale hřiště již zchátralo úplně. Zápas byl přeložen na "Obilič". V neděli jste tam taxíkem za deset minut. Je to další sešlý veterán starých časů.

Bělehrad je New York Balkánu. Město, které nespí. Architektura jednadvacátého století a nad tím kopule chrámu Svatého Sávy se všemi, co se pod ni vejdou a toulaví psi pobíhající kolem a limuzíny na dálnicích přes širokou řeku a chátrající sídliště, nová obchodní centra a spousta krasavic a pár krásných fotbalistů, co ještě neuteklo za lepšími penězi, které vám dají všude jinde a město lesku, šedi a špíny a nejlepšího dortu na světě podávaného v hotelu Moskva.

Bělehrad je také město divadel. Ta nová jsou nová a krásná. Tak nová a krásná jako třeba nové stadiony fotbalových týmů německé Bundesligy. Nevím, jestli mi někdo dokáže vysvětlit, proč si v Bělehradě postaví novou scénu pro místní dramatiky a fotbal se hraje v chátrajících ruinách. Budu se ptát. Včera na kopané odpověď neznali. Možná tomu bude v divadle jinak.