Včera se v Anglii hrálo finále Ligového poháru. Není to zrovna finále světového šampionátu, ani Ligy mistrů, ale stejně je lepší vyhrát a mít do čeho naplnit šampaňské, než sedět v koutě jak zpráskaný pes a lít do sebe černé šviháky útěchy.
Během zápasu byli chvíli lepší jedni, potom druzí a nakonec je z lesa vyhnal hajný a rozhodnout se muselo v penaltovém rozstřelu. Borci naládovali bambitky jako Rumcajz v lese Řáholci a šli na to. Do středového kruhu je nevyprovázela Manka, ani Cipísek, ale trenéři.
Ten první se po celý zápas tvářil, jako když mu ukradli hračky a ze své vážnosti neslevil ani, když posílal své borce na poslední ránu. Druhý trenér je temperamentnější, ale po prodloužení ze své vášně a zaujetí slevil a když jeho svěřenci odcházeli do středového kruhu, odkud posléze jeden po druhém byli posíláni k jedné střele v konečném součtu rozhodující o tom, kdo půjde s pláčem domů, on vypadal jako dobře naladěný turista, který se zrovna dozvěděl, že vyhrál první cenu v loterii. Své svěřence důležitostí této chvíle rozhodně nijak nestresoval. A podle toho to dopadlo. Zamračený trenér se smál a trenérovi vysmátému zůstal jenom úsměv. Jeho svěřenci proměnili jen jednu penaltu ze čtyř.
Vzhedem k tomu, že vyhrál pan vážný a zamračený, naše amatérská společnost sportovních psychologů z obecního výčepu usuzuje, že tomu bylo tak, protože svěřenci pana vážného a zamračeného si uvědomovali důležitost této chvíle a podle toho jejich koncentrace vypadala.
Zároveň se bez mučení přiznáváme, že kdyby v penaltové loterii zvítězili svěřenci pana vysmátého, potom by to bylo především díky tomu, že své svěřence nijak nestresoval důležitostí této chvíle a proto jeho borci neměli nohy svázané nervozitou.