Maďarsky jsem uměl větu „nemám rád, když moucha kašle“, ale žádný Maďar mé maďarštině nerozuměl. Za to já jsem hned věděl, která bije, když jsem Maďara slyšel říci „fekete pina“. Tedy ne snad, že bych věděl, ale trochu přeci.
O víkendu jsem byl na kopané. Účastnili se i naši slovenští přátelé a tak je možné, že jsem tu a tam viděl i Maďara. Fotbalu bylo pomálu a fotbalistů ještě méně. Trenérům to slušelo. Koučovali ze všech sil. Až mne mnohdy napadlo, že nevím, jak si ti hoši poradí, až za lajnou nebude stát nápověda, který jim pokaždé řekne, kam to nakopnout a kdy se rozeběhnout.
Víc než kopaná mna zaujal slovník mladých hochů kopajících míč kopací. Na veřejnoprávní televizi by se něco podobného dalo vysílat, až po desáté večer a mládeži do osmnácti let nepřístupné. Z ruchových mikrofonů by na vás skákala jedna „fekete pina“ za druhou a protože u toho nebyli žádní Maďaři, tak bez „fekete“.
Sám znám dost sprostých slov a používám je častěji, než je u stolu s anglickou královnou vhodné, ale v patnácti jsem nevěděl, jak vypadá, natož, abych ji měl v ústech. Doba se mění. Mnozí dnešní mladí fotbalisté se s ní přátelí při každém nezdařeném pokusu nakopnout to neposedné kulaté požadovaným směrem. Takže dost často. Chudák pan Bosák, až bude komentovat záznam z tohoto krásného turnaje. Asi se bude hodně červenat.