Tak nám nevzali Černého Vaška na Euro, paní Müllerová. Nevadí. Toho stejně neznám, řekla korpulentní dáma a zasedla jezevčíka. Do toho se muž s bílou holí zeptal, zda někdo neviděl jeho psa. Nemá se jak dostat domů. Hospodské ho bylo líto a řekla, že mu zavolá taxík. On na to řekl, že se nejedná o něj, nýbrž o psa. Domů to nějak doklepe, ale chudák pes. Ještě ho někdo najde a odvede do útulku. Na to by popelář Timur řekl, že pořád lepší, než kdyby ho našli kluci od nich z party. To bychom zítra kuchtíka poslali pro česnek paličák. Timur již nic neřekne. Zemřel.
Takto to po večerech vypadá u nás ve výčepu. Pes se najde, jezevčík přežije, slepec neprokoukne, ale jinak všechno dobře dopadne. Jen toho Vaška Černého nám je líto. Mohl se podívat do světa a od starších kluků se něčemu mohl přiučit. Limba by mu třeba ukázal, jak se řídí autobus a s ostatními Plzeňáky by mu vyprávěl, jaké to je jsou oslavy, když po nich ve třech zápasech dostanou skoro tucet banánů.
Škoda. Václav se mohl něčemu přiučit. Naštěstí se u nás ve výčepu chlapi domluvili, že mu pomohou a nominovali ho ke stolu štamgastů. Židli má přidělenou přímo pod obrazovkou a kdyby přes kouř nedohlédl, tak paní, co zasedla jezevčíka, slíbila, že ho vezme na ramena. Z té výšky již dohlédne, kam bude chtít. Hlavně se nesmí koukat dolů. Tam by se mohl utopit. Přeci jenom mu ještě chybí zkušenosti.