V sobotu jsme seděli ve výčepu a rozuměli všemu, do čeho se koplo. Nejdřív pohár v Anglii, potom z Berlína Bayern proti Dortmundu. Přidal se k nám i místní kulak, který ráno okopával řepu a proto měl pocit, že tomu rozumí ještě o kousek víc, než my, chytráci z výčepu, co si akorát okopáváme kotníčky, ale do mičudy jsme nikdy nekopli.
Kluci bavorský točí Dortmund, my točíme panáky a říkáme si, jaké by to bylo, kdyby to takové bylo i u nás. Plný dům a fotbal jako řemen. Naše výčepní chvíli poslouchala a potom nám řekla, že jsme úplně blbí. Ne snad proto, že bychom nebyli chytří, ale proto, že jsme úplně blbí ty chytré něco naučit.
Moc jsme jí nerozuměli ani po další rundě, až nám to vysvětlila. Na tom našem hřišti prý párkrát byla s vnukem na tréninku, a když to viděla, bylo jí jasné, že mladého radši dá na judo. Ty naše fotbalové tréninky, to je prý je samý tělocvik, rozcvičky, zástupy, nahrávka do křídla, centr, bodlo do lesa, křik a povyk, jak v pavilonu opic, ale nikdo tam nikoho nic neučí.
To ten fešák v tom Bayermu, to je prý jinačí kanón. Ona to zná jenom z televize, ale protože jí to v lokále hraje každý den, tak pozná, když to někdo umí a když to někdo neumí a když se někdo zlepší, anebo nezlepší a ti liboví kluci bavorští jsou pod tím Guardiolou jako víno. Čím starší tím lepší. Každý z nich to uměl, ale ještě se zlepšil To když si pustí ty naše kopálisty, tak vidí, že nemehlo zůstává nemehlem, jednooký, jednookým a nikdo se nelepší.
Na to náš kulak řekl, že ráno zase musí okopávat řeku a proto dopijeme, necháme si nalít jedno na cestu a pomalu půjdeme domů.