Slušně jsem pozdravil bratry ve slovenském triku a zeptal se, zda si mohu položit kelímek s pivem na levé křídlo jimi obsazeného pultu na tribuně stadionu v Augsburgu. Přišel další z bratrů v triku a zeptal se, co tady dělá ten zmrd. Myslel tím mne. Tak jsme se seznámili.
Chlapi přijeli z Piešťan. Cestou se stavili na exkurzi v budějovickém pivovaru. Podobných výprav zpod Tater bylo v Německu „neúrekom“. Domnívám se, že nějak podobně se v zemi našich přátel řekne „nepočítaně“ a je pravda, že jsem je nepočítal. Ani jsem nemusel. Při skandování, že „kdo neskáče, není Slovák“, bylo jasné, že Slováci byli skoro všichni.
Před zápasem se hrály hymny. Ten z bratrů sedících vedle mne byl z Trnavy. Moc se divil, že u německé hymny běžely na obrazovce titulky s textem. „Taký kokot“, který by neznal hymnu se prý u nich nenajde. Chlap z řady pod námi mu to vysvětlil tím, že někteří Němci neumějí německy, natož aby znali text hymny.
Jak to bylo s fotbalem víte i beze mne. Němec, na rozdíl od Slováka, nedal do čeho kopl. Jinak by nebyl konečný výsledek 1:3 nýbrž 6:4 a cesta domů by byla delší. Takto se pod Tatrou mohou těšit na šampionát. Jeden, co tomu rozumí, mi řekl, že dojdou až do finále. Mám si prý na to vsadit. Nevsadím, neb nevsázím. Vy můžete. Už před finále mi můžete poslat na účet deset procent z vaší výhry. Děkuji.