Na papíře to bylo silné mužstvo, ale na hřišti to byl kroužek ztracených tuláků. Trenér zřejmě chtěl soupeře překvapit a proto obvykle ofenzivního záložníka nechal hrát samotného nad stopery a po stranách nad něj v rozestavění 4 – 1 – 2 – 3 postavil dva hráče, z nichž jeden si udělal jméno a v osmnácti letech i přestup do velké ligy právě z pozice štítového záložníka.
Všichni víme, že to je hráč, který chce mít kontrolu nad rozehrávkou, sbíhat pro první míče od obránců a zezadu zakládat akce. Včera to bylo jinak. Ztracený vysoko ve středu hřiště se nemohl dostat k míči.
Papírově silní hráli proti silným papírově i výkonem a po čtvrthodině bezkrevného fotbalu zaslouženě prohrávali. Po obdrženém gólu došlo ještě před rozehráním k diskuzi několika spoluhráčů. Hlavní slovo měl hráč, který byl do té doby jen jedním z neviditelných. Výsledkem byl návrat k rozestavění, na které byli hráči zvyklí z předchozích zápasů.
Hned po rozehrání jsme viděli úplně jiné mužstvo. Nad stopery hrál hráč, který chtěl první míč a v hloubce pole zakládal útočné akce. Z ničeho nic se hrál úplně jiný fotbal. Trenér změnu v rozestavění zřejmě zaregistroval po několika desítkách vteřin. Nasupeně stál na okraji svého výběhu, ale neřekl ani slovo. Asi také viděl, že změna okamžitě funguje a místo zmatených tuláků byl na hřišti opět fotbalový tým.
Pozápasová tisková zpráva může mít dvě podoby a to podle vztahu mezi trenérem a mistry pera. Jedni mohou obdivovat trenérovu pohotovost a rychlou reakci na vývoj zápasu, zatímco druzí by se mohli zeptat třeba na to, jak důležitě se cítil, když viděl, jak sami hráči rozhodli, že se vrátí k rozestavění, na které jsou zvyklí.
Pochopitelně je také možné, že trenér vydal pokyn k návratu k zažitému a hráči si ve středovém klubu jen připomněli, jak na to, ale z toho, co jsem viděl, se mi tomu nechce věřit.