Již to nejsou malí kluci, ještě to nejsou velcí chlapi. Hráli kopanou. Bílí proti černým. Vyhráli domácí. Jednak tady jsou doma, ale hlavně jsou šikovní. Mužstvo srovnané v lajnách jako mažoretky. Čtyři obránci, čtyři záložníci, dva útočníci. Vysoko postavená obrana, všechny tři lajny vyrovnané na hloubce několika mála metrů. Útočníci drželi postavení a nenapadali obránce. Vysoko postavený blok jako z učebnice.
Po získání míče hráli rychle dopředu bez přípravné kombinace na středu hřiště. Rozhodně to nebyla žádná házená, jakou hrají některé současné špičkové kluby, když drží míč ve středu pole, hrají se soupeřem bago a hledají skulinu do zavřené obrany. Naši hoši útočili rychle a rovnou na komoru.
Vedle mne stáli dva ze země tulipánů. Dali jsme se do řeči. Zeptal jsem se, jak se jim to líbí. Řekli, že vidí výborné mužstvo, ale nevidí žádného hráče, kterého by si chtěli odvézt. U nich prý mládežnický fotbal vypadá jinak. V mládeži se nehraje 442, ale 433. Důvodem je větší množství trojúhelníků, které nabízejí více možností pro kombinaci ve středu hřiště a potom jsou na hřišti dvě křídla a od holandského křídelního útočníka se chce, aby se snažil přejít přes soupeřova obránce a vytvářel nebezpečné situace před brankou soupeře.
Jak tady již dávno víme, na vrchol vedou různé cesty. Některé jsou vyzkoušená a některé očividně přináší výsledky, výhry, vedení v tabulce a obdiv médií. Otázkou je, zda mládežnický program nemá mít jinak nastavené priority. Pochopitelně, ale je také možné, že z dnešních vítězů dorosteneckých lig za pár let budou dobří fotbalisté v dobrých evropských ligách. Uvidíme.