Na letišti v Anglii jsem si koupil knihu, kterou napsal Ital Carlo Ancelotti a ten někde na začátku píše, jak Švéd s rodiči z Jugoslávie, se po tréninku pařížského klubu zeptal mladého spoluhráče, jestli má deníček, protože pokud ano, tak nechť si tam napíše, že dnes měl tu čest trénovat se Zlatanem a že to bylo naposled. Důvodem bylo, že se velkému útočníkovi nelíbilo mladíkovo úsilí při tréninku.
Vzpomněl jsem si, jak jsem byl před lety asistentem trenéra u třetiligového týmu u nás na vsi. Na začátku letní přípravy se hodně běhalo. V kádru jsme měli pár dorostenců a někteří z nich se nehodili na nic jiného, než na běhání. Hlavní trenér pískl do píšťaly a mančaft se vydal do stopy. Gólmani na chvostu pelotonu, staří psi vepředu a zobáci z dorostu za nimi.
Jako začínající naivní trenér jsem byl plný sil a běhal jsem s nimi. Po pár stovkách metrů mi to došlo. Staří určovali tempo a mladí se museli táhnout za nimi. U nás v mančaftu byl pořádek. Jediný problém byl v tom, že standard neurčoval Zlatan. Bojím se, že jsme nebyli jediní v kotlině, kdo to mají zařízené podobně.