Náš řezník se jmenuje pan František Pivoňka, ale my mu říkáme Fanda Bečka. Nemá to nic společného s postavou. Franta je vyžle hubená. Bečka je proto, že je chytrý po beránkovi a hezký po ovečce. Fanda u našeho stolu nesedává. Ten potřebuje být mezi lidmi na sále.
Včera večer do výčepu přišli dva trempíci a měli kytáru. Růžena jim přinesla pivo a poprosila, aby zahráli. Ten větší hrábl do strun a začal hrát. První písnička byla o tom, že hučku svou na pozdrav smeká a světla vlaku vidí plát.
Potom řekl, že zazpívají nějakou trempskou hymnu. Oba dva do sálu naší hospody hulákali, že by se Wabi Daněk v hrobě obracel, kdyby si pospíšil a byl v něm.
Menší zapomněl text a tak starší zpíval sám: „Tak do toho šlápni, ať vidíš kousek světa, vzít do dlaní dálku zase jednou zkus, telegrafní dráty hrajou ti už léta, to nekonečně dlouhý, monotónní blues.“ A v tom se do sálu vrátil Fanda Bečka, co byl s pískem. Hezký jako ovečka, chytrý jako beránek a Sparťan až za hrob.
Hoši s kytarou začali halekat: „Nohama stíráš rosu na kolejích. Nohama stíráš rosu na kolejích. „Co?“, zařval Fanda Bečka a tomu vyššímu vrazil facku a malého nakopl do pozadí. „Co si to ti smradi sešívaní dovolují!. Však jim Rosa v neděli ukáže!“