Vy jste byli v Chorvatsku u moře, já na kopané. Na zápas mne vezl jeden, který v tom dělá. Měl dva telefony a pořád mu někdo volal. Často z ciziny a často mluvili chorvatsky. Jednou to byl asistent trenéra z jedné ligy, potom sportovní ředitel z jiné, o chvíli později reprezentační trenér ze státu, co známe ještě ze Sovětského svazu a občas to proložil nějakou jinou řečí. Bylo to anglicky, italsky a francouzsky a domluvil by se i španělsky a rusky.
Zeptal jsem se ho, jak je možné, že Chorvati jsou v klubech všude po světě a my z kotliny máme snad jen Pavla Nedvěda v Juventusu, možná pár trenérů na Arabském poloostrově, Dona Ivana Mráze na Kostarice a potom nic moc.
Zasmál se a řekl, že to může být tím, že všechno víme, myslíme si, že jsme sežrali všechnu moudrost světa, ale přes hraniční kopce do něj nevidíme a proto se v něm těžko orientujeme. Nevím. Nerozumím tomu. U nás na vsi máme jiné starosti. Zorat, zasadit, sklidit...