Na vsi po ránu mrzne. Výčep je zavřený, při okopávání řepy bychom zlámali motyky, na golfové greeny nás pustí až v poledne a proto ležím na peci a listuji v knize, kde Carlo Ancelotti vypráví, jak to vidí on a musím vám říct, že pokud má pravdu, nečeká vás v tom městě nic pěkného. Tedy některé z vás. Jinde to třeba děláte jinak.
Snad by vás mohlo uklidnit, že není moc důvodů, proč zrovna on by tomu měl rozumět. Vždyť jako hráč vyhrál jen evropský a světový šampionát a k tomu nějakou tu Ligu mistrů, kterou následně párkrát vyhrál i jako trenér, ale potom ho stejně odevšud vyhodili.
Carlo Ancelotti ve své knize „Quiet leadership“ říká, že ve fotbale ze všeho nejdůležitější jsou lidé a až teprve daleko za nimi přicházejí plány, strategie a metodiky. Fotbalový klub prý má být jako rodina, ve které všichni táhnou za jeden provaz stejným směrem. Na vrcholu této fotbalově-rodinné pyramidy by měl být člověk svým chováním a konáním reprezentující hodnoty po generace s klubem spojované.
Na straně 67 se píše, že při jmenování šéfa je potřeba vědět, jakou má plnit roli – zda se od něj chce, aby pokračoval v klubové kultuře, anebo aby nastolil novou. Ostatně i toho pana Fergussona prý tenkrát v minulém století přivedli, aby klubu vrátil klubovou kulturu, která se kamsi vypařila. Kolik si myslíte, že majitelé, potažmo ředitelé, klubů tam u vás ve městě vědí o klubové kultuře a hodnotách?
Jak vidíte, pro některé z nás nezbývá než doufat, že ten Ancelotti často hlavičkoval a proto neví nic o tom, jak to ve světě chodí. Ostatně, vždyť jsem již říkal, že ho stejně odevšud za chvíli vyhodili.