Dnes je u nás ve výčepu zavřeno. Není, kdo by naléval, není, komu nalévat, není, co nalévat a není, do čeho nalévat. A přitom stačilo poslechnout starého Pecku, který říkal, abychom to v malých panácích nepili, protože bychom je mohli spolknout. Stalo se. Růžena musí do města pro nové skleničky a u nás na vsi mají v každé chalupě zvonkohru, která se rozezní při převalení chalupáře z boku na bok, kdy skleničky do sebe narážejí a náramně vyhrávají.
Ve výčepu jsme se včera sešli na kurzu rozšiřování paměti pro starší a pokročilé. Lektorka za barem byla fajn. Naučila nás spoustu triků, jejichž pomocí oddálíme návštěvu toho Němce, který když přijde, tak netrefíte domů. Škoda, že jsme všechny ty fajn nápady zapomněli kvůli většímu množství menších kalíšků.
Z celého večera si pamatuji, že jeden od vás z města tvrdil z nás nikdy nic není a nebude, protože jsme sedláci z vesnice a o všem pochybujeme, zatímco ve městě se musíte rozhodnout a za svým rozhodnutím jít. Ležím v posteli s mokrým hadrem na hlavě, při každém převalení se ve mne rozehrají včera spolykané skleničky a na víc si nedokážu vzpomenout, ale vím, že až budeme mít další lekci kurzu přes paměť a vzpomínky, zeptám se ho, co se stane, když se na začátku rozhodneme špatně.