V hostinci u nás na vsi se chlapi zase drží pod krkem a létají facky. Může za to nějaká Astrid Lindgrenová. Stará baba ze Švédska. Kdo ví, jestli je vůbec ještě naživu. Dědek Pecka říkal, že kdyby to věděl, nikdy by tady nikdo o té její Pipi punčochaté neslyšel. Ve stranickým výboru by je obě vymazali z historie. Pipi i tu Lindgrenovou, která ji napsala.
Taky za tu mydlenici u nás ve výčepu může týdeník Respekt. Ve vánočním čísle uveřejnil Válečné deníky právě od té Lindgrenové a něco takového našemu stolu štamgastů nemůže uniknout.
Lindgrenová tam 25. Listopadu 1945 píše: „Právě se mluví, oponuje a hořekuje nad rozhodnutím švédské vlády přistoupit na ruský požadavek o vydaní pobaltských uprchlíků, které Rusové potřebují dostat domů, aby je tam mohli popravit.“ A o kousek dál pokračuje „Vyjde tak akorát najevo, že každý, kdo měl s Ruskem co dočinění, ví, že Rusové jsou stejně zvrácení jako Němci – i když se o tom momentálně nevyplácí mluvit. Doma přece mají dost lidí, které můžou připravit o život, nepotřebují si další dovážet ze Švédska.“
Správně chápete, že po přečtení něčeho takového u nás ve výčepu není nálada na utopence, natož na fotbal. Dědek Pecka mlátí čepicí do stolu a křičí, že si tu bábu najde a do toho Ruska ji pošle on sám. Chytrák Lojza ho drží pod krkem a radí mu, aby mlčel, anebo mu připomene, za co si postavil dům a co byly Lidové milice.
Výčepní Růžena hodila utěrku přes pípu, pro oba připravila Andrejem registrovanou účtenku a ze šuplíku vyndala červenou kartu. Pro dnešek zavíráme.