Píčák, aby bylo jasno, není odborný termín od nás z výčepu, ani od nás ze vsi, ale kdysi dávno v něm končili hráči tenkrát druholigového klubu, kde jsem se nechával platit za předstírání toho, že rozumím fotbalu. Do píčáku posílal hráče tehdejší trenér klubu. Nevím, zda se píčák má psát s velkým počátečním písmenem, anebo zda to je třeba něco jako skládka nešikovných fotbalistů. Některým hráčům stačilo udělat chybu, trenér zařval něco jako „do píčáku, ty ču...u!!“ a zpátky cesta nevedla.
Nedávno jsem si přečetl, že někde v Dánsku to dělají jinak. Píše to hráč, který k nim v létě přišel ze Slavie. Po každém zápase mu sestříhají jeho dobré a špatné momenty a s trenérem a si potom řeknou, co udělal špatně a jak to příště udělat lépe. Hráč v rozhovoru říká, že „takto pracují se všemi hráči, ale hlavně s těmi novými hráči, a je fakt, že to hrozně pomáhá“.
Jiný kraj, jiný mrav. A jak to tak sleduji, svůj píčák mají trenéři i v jiných klubech než ten náš před lety v hornickém Mostě. Kdo nezahraje, maže do píčáku. A čerta starého někoho zajímá, že před půl rokem trenér toho hráče chtěl a klub za něj utratil peníze. Ty jsou nyní v píčáku společně s hráčem. Majitel přece nasype jiné.