Včera se hrála kopaná v kopcích za polem s kukuřicí. Slušní, ale obyčejní, hráli proti ještě obyčejnějším. Naše výčepní Růžena po chvíli pravila, že to je jako soutěž ve společenském tanci, na kterou roky trénujete a potom vám trenér zakáže tančit, abyste náhodou neupadli a neztratili šanci na nějaké body. Domácí stáhli ocas, zalezli a čekali. Ve druhé půli dali gól z ničeho a po zápase křepčili radostí.
Do řiti s takovým fotbalem. Diváky to nebaví, hráče to nebaví, hudba nehraje, nikdo netančí. Hoši celé roky trénují, aby se naučili skoky a piruety a potom přijde ples v opeře a oni se staženým ohonem na vlastní půlce čekají na konec.
Můžete být nejrychlejší, nejsilnější, nejpřipravenější na světě, ale nebudete rychlejší než soupeř, když budete celý zápas jenom poklusávat. Můžete být kamarád s míčem a umět ty nejlepší finty, ale nikdo si toho nevšimne, když budete mít v kalhotách a nebudete hrát aktivně.