Naše výčepní Růžena se včera večer chtěla dívat na Angeliku, ale vysvětlili jsme jí, že může vidět to nejprogresivnější, co v kotlině máme, a proto si s námi sedla k fotbalu. Po patnácti minutách řekla, že to je jako když si v dětství hráli s kamarády na vojáky. Chvíli měli žebřiňák oni, chvíli Němci, potom zase chvíli oni a chvíli Němci a potom přišel hajný a všechny je poslal domů. Nerozuměli jsme jí, ale dědek Pecka nám to vysvětlil. Jednu přihrávku modří, dvě přihrávky zelení, tři modří, žádnou zelení, tři hlavičky, dva fauly, nákop, tři přihrávky modří a tak pořád dokola.
O přestávce pan Breite od modrých v televizním rozhovoru pravil, že míč pořád lítá vzduchem a s fotbalem to nemá nic společného a prý by bylo lepší hrát po zemi. K tomu chytrák Lojza řekl, že tak to chudí prostě hrají. Jednoduše, rychle nahoru, zkusit dostat míč do vápna, poprat se o něj a doufat. Aspoň létají jiskry a není nuda. Trenéři to hochy dobře naučili. Zelení byli malí, mladí, běhaví a přímočaří. Modří zase silovější, zralejší a občas si to víc pochovali. Všechna čest!
U vás v televizi si můžete o progresivnosti vyprávět co chcete, ale silní a dlouhodobě úspěšní mají hru založenou na dominanci v držení míče a na výstavbě hry v postupném útoku. Všechno ostatní je prostě jenom takové lepší „Hoši, hrrrr na ně!“