U nás ve výčepu jeden tvrdí, že v Anglii na tom jsou s fotbalem, podobně jako v Kanadě bývali s hokejem. Jednodušší, rychlí a silní se řítí dopředu, tam narazí do zdi, bací se do hlavy, spadnou, vstanou a běží zpátky a tak pořád dokola, dokud se nepomlátí, anebo dokud není konec. Na to nás v kotlině neužije. My si radši počkáme s klackem za bukem, a když Angličan poběží okolo, vezmeme ho palicí po palici, sebereme mu peněženku a zmizíme dřív, než se probere
Ve výčepu jsme něčemu takovému nevěřili, ale nyní naše výčepní Růžena přišla s knihou o vývoji fotbalu (Inverting the Pyramide, J. Wilson) a tam jsme se dočetli, že na samém začátku kopané by pro Angličany cokoliv jiného, než přímý útok na cíl bylo pokládáno za změkčilé a nemužné, takže je možné, že jim podobné přesvědčení zůstalo.
Obzvláště, když v jiném odstavci se píše, že „head down charging, certainly, was to be preferred to thinking, a manifestation, some would say, of the English attitude to life general“ a to si radši přeložte sami.