Oba trenéři měli styl. Ten mladší křepčil jako Woody Allen, kterého kousla padoucnice. Na sobě měl nóbl oblek s uzounkou kravatou patrně dražší než měsíční výplata poloviny jeho svěřenců. Trenér domácích byl starší pán. Na sobě měl tepláky a přes ně zimní bundu s kapucí. Kdysi to býval velký hráč. Každou chvíli se držel za hlavu a nevěřícně rozpažoval a divil se. Od vedle sedícího pána jsem se naučil, že „divit se“ je po jejich „čuditi se“. A věřte, že pan trenér se čudil jako veliký čudák. Když zápas spěl k bezbrankové remíze, rozšířil jsem svůj slovník o „o ljutiti se“, což je anglicky „to be pissed off“.
Styl měly i oba mančafty. Kdo měl míč, ten ho nakopl dopředu, tam se to odrazilo k jedněm, anebo k druhým, anebo někam mezi ně a v takovém případě se hráči obou týmů přetahovali o míč, který se po jejich řekne „lopta“ a kdo loptu získal, ten ji načoudil někam dopředu a historie se opakovala a Woody Allen křepčil jako kousnutý padoucnicí a starý pán se chytal za hlavu a čudil se a ljutil se. Není nad osobitý trenérský rukopis.